"Už jdu!" houknu na sestru, když najednou...je mi nějak mdlo..." Kde to jsem? Kde je Fred a učebna? Proč sem na hnusný louce? "Lailo, už na tebe čekám." "ÁÁÁÁÁÁ" křičím. To je přece upír. Pomoc...."Nemusíš se mě bát." "A co mi chceš? Kde mám Freda? A kde je George? A kdo jsou tamty dvě holky?" "To je rodina tvé sestry." odpověděl upír. "ne, ne, ne. Já jsem rodina. Co mi teda chceš?" Odseknu mu. " Vyřiď jí, že když trhá stránky z knih o mě, ničí mě to. Jsem slabší..." "A komu to tady vadí??? Mě ne. A nepřibližuj se ke mě. Bojím se tě!" ječím a couvám. "Už jsem ti říkal, že se mě nemusíš bát." odpověděl klidně. "A víš co? Dneska se rozhodnu mezi sestrou a Fredem. A chci, abys mě okamžitě dopravil domů!!" pokračuji v histerické scéně.
Záblesk světla....."LAILO!!!!" sliším křik." hmmm?" zamručím, vyčerpáním nejsem schopná mluvit. Tak poslouchám, co mi Gáby říká: "Ve snu sem se objevila v nějaké smradlavé učebně, a tam Fred. Nejdřív kritizoval mojí výšku a potom mi řekl, abych ti vyřídila, že si máš vybrat jeho, místo mě." A na to konto odpovídám: "Já byla na nějaké příšerné louce, a byli tam upírové. A Edward říkal, že tím, že ničíš jeho knihy ničíš jeho." A v tu chvíli jsme začala Gabrielu nenávidět.
"Nesahej na mě!" štěkla jsme na ní, a odešla k sobě. Nelituji toho."Vypadni," řekla jsem jedovatě, když strčila hlavu ke mě do pokoje." A už sem nikdy nechoď."