Ne, nechoď. Neopuštěj mě. Já se bojím!!! Pomyslím si, ale neeknu to nahlas. Najednou někdo zavolá. na můj mobil. "H-haló?"zakoktám. "Neboj se. Dnes v noci zase přijdu, a řeknu ti něco moc důležitýho. neměj strach." řekl známý hlas... FREDA!!! Už ale položil. Já... cítím to. Pokoušejí se o mě mdloby....co mám dělat???? Padám, na postel....
"Ahoj Lailo. Už na tebe čekáme." ozvaly se dva hlasy. Skoro stejné. Ale já poznala ten sladčí... úžasný hlas Freda. "A-ahoj." vykoktala jsem. To jsemuž celá já. Koktám. "Ty víš o nás všechno, že jo?" zeptal se Fred. "Takže teď musíš poznat kterej z nás je Fred, a kterej George. Ok?" Jasně! To je to nejlehčí!!! "Ty, jsi Fred," ukázala na toho blíž ke mně "A ty George." ukázala na toho druhýho. "Bezva. Složila jsi test. Teď už můžeš patřit k nám." řekli současně.
"Patřit k vám?" zeptala jsem se. Nechápu to. Musím domů. A hned. Fred ke mě jde. Stoupne si ke mě zezadu, zakryje mi oči rukma....
....jsem doma. Ufff..... "GABRIELO!!!! GABRILEO!!!!! POJĎ SEM!!! RYCHLE!!!" křičím, div si nezničím hlasivky. "O co jde?" zeptá se klidně. Nejradši bych jí nakopla. "Já omdlela, byla u Freda a George...a taky mi předtím zavolal.... a ptomj mi řkl že patřím k nim a zakryl mi oči rukama... a byla jsem tady....já mám strach!!!" vychrlila jsem to na ní. Zkusím pohnout s něčím lehoučkým... ze sešitem na Italštinu... a už jede ke mě. Mám ho! Když ho chci poslat zpátky na stůl, Gábina ho pohledem zastaví. Já se vážně bojím!